Memoriál Karla Přívozníka 1.9.2012
1.9. 2012 jsme se zúčastnili memoriálu Karla Přívozníka v Zárybničné Lhotě. Jednalo se o naši poslední letošní soutěž a vyrazili jsme na ní v plné sestavě 3 družstev – muži, ženy a děti. Asi jsme byli oblíbení, neboť hned při nástupu se o nás zmiňoval hlavní rozhodčí pan Krejčí, že jsme zde poprvé, i když muži už zde byly potřetí a ostatní družstva nejmenoval, prý aby na někoho nezapomněl.
Co se týká dětské soutěže, tak ta se málem nekonala, neboť prý to měla být pouze ukázka domácích dětí, co se za rok naučily nového. Tady se opět projevila naše oblíbenost. Prý jsme je ukecali a naše děti tedy mohly s domácími soutěžit. Jak se později ukázalo, nebylo to pro domácí moc dobré rozhodnutí. Děti za Zárybničné Lhoty dokončily útok v čase přes 44 vteřin, což byla pro naše děti výzva. Ty ji dokonale využili. Dokončili v čase 36,50 a odváželi si vítězství.
Jako další vyrazilo do boje naše družstvo žen (startovní číslo 6). Už z tréninků jsme věděli, že naše neupravená PS 12 pomaleji saje. I přesto jsme šli do boje naplno a nic nevypustili. Vše klaplo, jak mělo a výsledný čas 51,46 vteřin stačil na průběžné 2. místo. Po nás se ale na start postavilo ještě 8 družstev žen a nakonec na nás zbylo konečné 6. místo. Pro nás ale bylo důležité, že největší naše soupeřky skončily tentokrát za námi J.
Jako poslední se postavili na start naši muži (startovní číslo 9), kteří ovšem byli oslabeni. Chyběl jim na koši Honza Černý, kterému pracovní povinnosti nedovolily, aby se soutěže zúčastnil. Na jeho místo jsem se tedy postavila já a tak se dá říct, že „černý zadek“ zůstal v podstatě zachován (i když černé triko jsem zapomněla doma). Doufám, že moje zastoupení bylo dostačující a neudělala jsem žádnou chybu (no aspoň mi nikdo nic takového neřekl). Myslím, že muži předvedli dobrý výkon, ale bylo znát, že je to již 3 pokus naší mašiny. Výsledný čas něco přes 59 vteřin stačil na konečné 14. místo.
Jak se později ukázalo, nebyl to poslední útok naší mašiny. Sousednímu SDH Dolní Hořice zakázali rozhodčí soutěžit s jejich upravenou mašinou a tak jim byla zapůjčena naše. Při jejich útocích se projevila slábnoucí kondice našeho stroje a výsledné časy byly bohužel přes minutu.
Pro nás tedy soutěž skončila ale hlavně my, ženy, jsme čekaly na výkony našich soupeřek. Nechci tady rozebírat, jaká atmosféra panovala, když se postavilo na start jedno z družstev našich soupeřek (popravdě, na mě už to bylo trochu moc), a jaká byla po jejich nevydařeném pokusu (zkrátka nebe a dudy). Možná bych tohle téma tady zakončila slovy: Kdo chce víc, nemá nic …
Myslím ale, že ze soutěže jsme nakonec odjížděly v podstatě spokojeni. Děti čekala jejich první vítězná cesta domů, k čemuž samozřejmě patřilo projetí celé vsi za hlasitého troubení, aby daly všem najevo, že mají na to, aby vozily úspěchy.
Lenka Černá
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
